CENTRAL GROUP blog

17. 2. 2017

Aby Praha mohla zůstat ve stávajících hranicích

Je nutno město zahustit.  Přestat jej rozšiřovat, naopak zastavět nevyužívané plochy v širším centru, využít brownfieldy. Trend, na kterém se v tuto chvíli v podstatě shodují město, architekti i developeři. V koncentrovanějším městě se snadněji bude budovat občanská vybavenost i dopravní infrastruktura, bude je využívat více lidí, město bude efektivnější. Stávající hranice hlavního města prostě pro tuto chvíli – přes neutuchající příliv nových obyvatel z regionů - stačí.  Jak se nicméně na stávající hranice dostala?




Praha v době vzniku Československé republiky v roce 1918 byla zhruba čtvrtmilionovým městem zahrnující původní čtyři města královské Prahy (Staré město pražské, Malá Strana, Hradčany a Nové město pražské) doplněné o Josefov, Vyšehrad, Holešovice, Bubny a Libeň. Jinými slovy, pokud dneska jezdíte metrem trasy „B“ ze Smíchova na Palmovku, v roce 1921 byly obě tyto zastávky – dnes do centra „co by kamenem dohodil“ - mimopražské.  Pod Hlavní město Prahu začaly obě spadat až v roce 1922.

Tehdy – přesněji řečeno na Nový rok 1922 – vstoupil v platnost zákon o Velké Praze. A mezi Pražany se začali počítat obyvatelé okolních vesnic jako Vysočany, Karlín, Smíchov, Žižkov, Vinohrady nebo Zbraslav. Celkem 37 obcí se přidružilo a vytvořilo to, čemu se dneska říká širší centrum. Město se přes noc osmkrát rozrostlo rozlohou, trojnásobně navýšilo počet svých obyvatel. V onom roce 1922 se tak stalo 11. největším hlavním městem v Evropě. Po  komplikovaném politickém jednání, kdy tehdejší politici museli vyřešit rozdílné výše daní na nájmy nebo potraviny mezi Prahou a jednotlivými obcemi. Přesto se tehdejší politická reprezentace dokázala dohodnout a v momentu, kdy ji přestal brzdit vídeňský parlament československé hlavní město rozšířit.

Další kola byly politicky jednodušší.  Přišly během vlády jedné strany v roce 1968 (připojeny byly mezi jiným Petrovice, Suchdol, Libuš, Letňany nebo Kbely) a pak o šest let později, kdy Praha byla „dotvořena“ pásem území zahrnující Horní Počernice, Přední Kopanina, Satalice nebo Stodůlky do stávající podoby. V polovině 70. let tak Praha čítala 1,167 milionu obyvatel. Na stejném území jich v loňském roce bylo hlášeno přesně o 100 tisíc více. A pro rok 2030 analýza Institutu plánování a rozvoje předpokládá dalších (byť částečně neoficiálních) 160 tisíc nových Pražanů.


Takže je na politicích, aby napodobili své předchůdce z před stovky let a společně vymysleli, kde těch 160 tisíc nových Pražanů ve stávajících hranicích Prahy „ubytují.“  Protože při průměrné pražské domácnosti o velikosti 2,1 člověka toto znamená potřebu nějakých 76 tisíc bytů. To znamená, že – i bez obnovy stávajícího fondu – do roku 2030 by v Praze mělo růst v průměru nějakých 5 500 bytů ročně.  Za celý loňský rok přitom bylo v Praze vydáno stavební povolení na pouhých 1707 bytů  a výstavba bytového domu od podání první žádosti o stavební povolení až po kolaudaci trvá téměř 10 let.

Žádné komentáře:

Okomentovat