CENTRAL GROUP blog

8. 6. 2017

Nestavme a vyroste nová aristokracie. Bytová!

Česko je údajně jednou z nejrovnostářštější společností na světě. Šlechtické tituly jsme zrušili před sto lety, prakticky všichni chodíme do stejných škol a nemocnic, statistiky ukazují, že rozdíly mezi bohatými a chudými jsou u nás jedny z nejmenších v Evropě. A přece nám – alespoň v Praze – jedna výjimečná skupina roste. Majitelé bytů. Kasta, do které je stále těžší se dostat. Protože nestavíme.

Sláva! Koupili jsme byt! Patříme mezi šlechtu!

Je to v podstatě jako ve středověku. Prokážete panovníkovi službu (abnormálně uspějete na trhu práce), panovník vás odmění titulem (dostanete nadstandartní vysoký plat), můžete si postavit hrad (koupit byt).  Vzhledem k tomu, že počet míst pro stavbu je limitován (město není nafukovací) a šlechta se rozdávání titulů brání (stávající obyvatelé si ve svém okolí další výstavbu nepřejí), v okolí vašeho hradu jen tak někdo stavět nemůže. A díky místu blízko panovníkovi (centra) máte zajištěnou rostoucí hodnotu vašeho majetku, protože ono místo bude s rostoucí ekonomikou jenom nabývat na ceně.  Pokud pak svůj hrad nepropijete či neprohrajete v kartách, můžete tam šťastně žít až do smrti.

Ale my nežijeme ve středověku. Ano, Praha opravdu nafukovací není, pět minut od Václavského náměstí nemůžou bydlet všichni. Na druhou stranu v hlavním městě máme obrovské plochy po bývalých továrnách (Dejvice, Karlín, Vysočany) nebo nádražích (Bubny, Smíchov, Žižkov). Nicméně pokud úředníci povolí za rok necelé dva tisíce nových bytů (jenom pro obnovování 600tisícového bytového fondu města je potřeba trojnásobek) a počet obyvatel a tím i zájem o bydlení roste (v roce 2050 má být podle IPR v Praze až 1,6 milionu lidí, o 450 tisíc více než dnes), ceny bytů rostou do výšin, kde si je opravdu mohou dovolit jen ti, co na trhu práce vykonali „hrdinství, jež panovník odměnil titulem.“ Ale zatímco hrdinové nemůžeme být všichni, někde bydlet všichni musíme. A město, jako živoucí organismus, potřebuje pojmout všechny vrstvy společnosti.

Před tím, aby se vlastnictví nemovitosti nestalo dělící čarou mezi bohatými a chudými ostatně varuje i Matthew Ronglie, mladý ekonom, který se proslavil kritikou pár let starého bestselleru Kapitál pro 21. století. V něm Thomas Piketty dokazuje, že se dlouhodobě otevírají nůžky mezi bohatými a chudými, protože – zjednodušeně – investovat se vyplatí víc než pracovat. Že kapitál zhodnocuje rychleji než rostou platy. Zkrátka že chudí se nemůžou propracovat mezi bohaté, protože základní kapitál bohatých roste rychleji, než platy těch chudých. Podle Ronglieho ale z investic rostou především ty nemovitostní. Bohatí nakupují nemovitosti na dobrých místech a rychlé zhodnocování těchto investic ženou jejich majetky do nebeských výšek. Vedlejším důsledkem je pak skutečnost, že chudší si nemohou byty vůbec dovolit, z tohoto růstu nic nemají, o ostatních dopadech - třeba promarněný čas při cestě do zaměstnání nebo horší přístup ke službám - ani nemluvě.

Jaké je řešení? Podle Ronglieho musí politici a městské úřady minimalizovat územní plánovací regulace a vystupovat proti NIMBYstům (lidem, kteří brání v  výstavbě ve svém okolí – více zde).  Města musí žít, potřebují fungovat trochu jako tekuté písky, aby se přirozeně posunovalo centrum města. Aby vznikaly nové čtvrti, aby ty staré byly renovovány, aby se do nich mohli – povzbuzeni nízkými cenami – stěhovali mladí, aby tyto čtvrti táhl příliv mladých nahoru. Aby se na růstu bohatství v podobě růstu cen nemovitostí podílel co největší díl společnosti. Abychom si nevybudovali novou aristokracii. 

Žádné komentáře:

Okomentovat