CENTRAL GROUP blog

8. 8. 2018

Získat stavební povolení by mělo v Praze trvat dva roky. Ne déle

"Zřídit jeden velký stavební úřad v Praze by šlo relativně rychle," říká předsedkyně Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR) Renáta Pintová Králová.



Co by se v Praze mělo udělat, aby se znovu začaly stavby povolovat? Například bytů se povoluje polovina potřeby.
U jakéhokoliv zákona či předpisu je velmi důležitý jeho výklad a jeho aplikace. To je stěžejní a ve chvíli, kdy se výklad sjednotí u právních předpisů, které dnes existují, všichni úředníci, pracovníci na stavebních úřadech, se přestanou bát rozhodnout. Rychlost jejich rozhodování je závislá na míře jistoty. V situaci, kdy jim odvolací orgány nebo soudy ruší jedno rozhodnutí za druhým, jistotu přirozeně ztrácejí. A to nemluvím o tom, že za svá rozhodnutí nesou hmotnou odpovědnost…

U soudů je ale napadena velká část územních rozhodnutí a stavebních povolení. Sami úředníci na stavebních úřadech říkají, že rozsudky nestíhají ani číst, navíc soudy nerozhodují ve stejných věcech stejně.
Proto říkám, že je třeba zároveň edukovat v technicky složitých věcech stavebního práva i soudce. Jejich znalost prostě nemůže být tak obsáhlá. Zároveň si často jen těžko dokážou představit, jak funguje povolovací proces v každodenní praxi.

Jsou prý případy rozsudků, kdy změny územního plánu soudy rušily, protože stavební zákon říká, že je nejprve třeba vyčerpat všechny stavební pozemky. To je přece v praxi neproveditelné…
Toto ustanovení čerstvá novela stavebního zákona upravila. Ministerstvo pro místní rozvoj správně konstatovalo, že na malém městě to tak fungovat může, ale v Praze těžko. Desítky změn byly ale kvůli nedostatečnému odůvodnění zrušeny, protože nešlo jasně prokázat, když chcete stavět v Kobylisích, zda nemůžete náhodou využít zastavitelný pozemek na Jižním Městě. Když ale vezmeme v úvahu, že ani právníci nemají na územní plán po 18 letech jeho platnosti jednotný názor, těžko mu mohou rozumět soudci. A podobně je to náročné v územních nebo stavebních řízeních. Velmi často mají také soudci pocit, že se musí zastat občana proti velké firmě, která chce stavět, a on bude tou stavbou trpět, i kdyby jen dočasně. Znám rozsudek, kde se soudce rozepisuje, jak výstavba developerů likviduje životy rezidentů.

To nezní jako výklad zákona, ale světonázor…
No ano. Nebo existuje rozsudek, kdy soud zrušil územní rozhodnutí u stavby, která je zkolaudovaná, lidé v ní bydlí, a důvodem ke zrušení byla nedostatečně řešená staveništní doprava, která už v daném místě nikdy nebude, protože stavba již byla dokončena. To už mi přijde jako přepjatý právní formalismus, který nic neřeší. V jiném rozsudku zase soudce řekl, že nejkratší vzdálenost nemusí být vždycky kolmice. A tečka. Kdyby mi tohle řeklo moje dítě ve třetí třídě, nepustím ho ven a bude sedět u učebnice. Důsledkem toho všeho ale je nejistota úředníků.

Co by mohlo pomoci?
Podle mého názoru by v rámci Prahy mohlo pomoci vytvořit jeden velký stavební úřad. Takový tu existoval do roku 2003. Protože jsem tam pracovala, vím, že když se v rámci „baráku“ řeklo, že výklad zákona bude takový a takový, udělal se metodický pokyn, my jsme věděli, jak máme rozhodovat, a stavebníci věděli, že do jakýchkoliv dveří vejdou, bude se po nich chtít to samé. Myslím si, že kdyby se sjednotil výklad „dole“, i soudy ho budou respektovat. Když dnes mluví každý úřad jiným jazykem, těžko se orientují.

V Praze by tedy byl jeden velký stavební úřad a ne 22 malých?
To ne. Stavební úřady na městských částech by zůstaly, ale byl by jeden velký, který by řešil složitější projekty, řekněme třeba nad sto bytů. A metodicky by vedl ty malé stavební úřady. Ještě před rokem 2003, než byl pražský stavební úřad zrušen, existovaly také připravené jednotné formuláře pro územní rozhodnutí. Bylo jasné, jak mělo rozhodnutí vypadat. Vlastně mě fascinuje, že nikdo nechce, aby každý úřad dával stejné digitalizované rozhodnutí. I to by pomohlo a práci úředníkům zjednodušilo.

Jaký byl vztah mezi tím Nejvyšším stavebním úřadem, který by chtěla ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová, a pražským úřadem?
Ona navrhuje soustavu stavebních úřadů podobnou, jakou mají třeba finanční úřady, tedy i stavební úřad v Praze by byl jakýmsi detašovaným pracovištěm Nejvyššího stavebního úřadu. Tím by se vyřešila zároveň tzv. systémová podjatost, která paralyzuje stavebnictví. To znamená, že by se úplně oddělila státní správa od samosprávy. Vytvořit Nejvyšší stavební úřad a soustavu nezávislých stavebních úřadů ale musí nový zákon, takže to nějakou dobu potrvá. Jeden velký pražský stavební úřad by ale šlo zřídit relativně rychle změnou Statutu hlavního města Prahy. To může udělat samo město.

Když jsme u stavebního zákona, nebylo by opravdu nejlepší, kdyby chystaný nový stavební zákon napsal někdo mimo ministerstvo?
Nejhorší je věta „ale my jsme takhle zvyklí“, kterou slýchám od odborné veřejnosti i úřadů neustále. Prosadit zásadnější změny uvnitř systému, který je pohlcen sám sebou, je hrozně těžké. Asi by to bylo lepší, aby zákon napsal někdo „zvenčí“ neodtržený od praxe.

Jakou by měla mít Praha ambici? Aby v průměru místo pěti let trvalo získat stavební povolení max. dva roky?
Zase se vrátím k tomu jednomu velkému pražskému úřadu. Do 60 dnů jsme zvládali odevzdat rozhodnutí, když stavebník dodal potřebné podklady. Musím ale říci, že rozhodnutí byla tehdy ne na dvacet stran, jako dnes, ale na pět. A to je ale zase částečně důsledek obsáhlého odůvodňování, aby rozhodnutí obstálo před soudem. Dva roky pro začátek nezní špatně.

Žádné komentáře:

Okomentovat