5. června 2019

Bydlení v rouře a jiné miniatury

Architekt James Law přišel s originálním řešením nedostupného bydlení v Honkongu. Nápad dostal vlastně náhodou, když viděl velké množství vodovodních trubek, pro které není využití. Vymyslel mikrobyt o ploše asi devět metrů čtverečních, který je vybaven ložnicí, kuchyní i koupelnou. To všechno opravdu vtěsnal do trubky! Roztomilé vodovodní mikrobyty by pak prý mohly být umístěny mezi stávající budovy nebo pod dálniční nadjezdy. Bláznivé? Ne tak úplně - seriózní developerský projekt počítá v Honkongu s mikrobyty o ploše dvanáct metrů čtverečních, což je jen o tři metry víc než trubka. 
Není se co divit, že prototyp bydlení v rouře vyvolal velký zájem médií z celého světa. Světové metropole obecně řeší drahé bydlení a rostoucí ceny obvykle ukrajují metry tak, aby lidé na byty ještě měli. Své o tom vědí v Tokiu, které je líhní mikrobydlení. Miniaturní byty tam vznikly už na začátku 70. let v tzv. Nakagin Capsule Tower a od té doby tam minimalistický trend pilují.

Garsonky letí


Tokiu se přece jen v něčem přibližujeme i v Praze, když už ne nadšením pro originální architekturu nebo produktivitou práce. A to velikostí bytů. Ty se nám totiž na rozdíl od cen, které neuvěřitelně rychle bobtnají (ceny novostaveb v Praze vzrostly za poslední tři roky o 60 procent), neustále zmenšují. Zatímco průměrné ceny nových bytů už na přelomu roku pokořily sto tisíc korun za metr čtvereční, průměrná plocha nového prodaného bytu v Praze na konci loňského roku klesla podle statistik některých developerů na 65 metrů čtverečních a za rok a půl se zmenšila o zhruba o 15 procent.




Společnost Central Group registruje, že největší zájem je nyní o byty1+kk a 2+kk, které tvoří naprostou většinu prodaných bytů v Praze. Tyto menší dispozice se podílejí na prodejích nových bytů v hlavním městě za první čtvrtletí konkrétně 68 procenty. Vůbec nejvíce se prodávají garsoniéry. Zatímco v minulých letech tvořily asi 20 procent prodejů, letos v prvním čtvrtletí se poprvé jejich podíl přehoupnul přes 30 procent, říkají statistiky Central Group. Mimochodem nejmenší prodaný byt v Praze za loňský rok měl jen 15 metrů čtverečních.

Vyšponované ceny nemovitostí v kombinaci s loňskými restrikcemi České národní banky vedou k tomu, že si v metropoli už příliš neškrtne ani střední třída. Když vezmeme modelový příklad 30letého Pražana s průměrným příjmem 30 tisíc korun, který má našetřeno 312 tisíc korun, dosáhne podle údajů České spořitelny na maximální hypotéku 2,8 milionu, což mu v souhrnu vystačí v metropoli na 29,4 metru novostavby, takže ty Japonce přece jen možná v něčem dostihneme. 

Pracovat a spát


Důsledkem rostoucích cen je, že se v Praze se stává čím dál oblíbenější spolubydlení. To už dávno není zaměřeno jen na mladé, kteří se budou ve víru bujarých večírku cítit jako doma – podle průzkumů až 18 procent lidí, kteří praktikují spolubydlení – mnohdy i ve stejném pokoji –, je starších 39 let. „Možná jsme moc rozmazlení, i když se to nezdá. Můj syn si koupil v Tokiu osmnáctimetrový byt a má ho perfektně zařízený, má tam všechno, co potřebuje. I holku tam má… Myslím si, že nám schází schopnost užívat nemovitost tak velkou, jakou bezprostředně člověk potřebuje. Moji studenti bydlí po deseti v třípokojáku. Mladá generace už to umí, když neměla jinou příležitost. Je potřeba dopředu myslet a začít stavět menší byty, stejně se všechny prodají,“ soudí architekt Zdeněk Fránek.


Nakagin Capsule Tower



I řada evropských a amerických měst se vydává asijskou cestou. Před pár lety se snesla kritika na bývalého starostu New Yorku Michaela Bloomberga za jeho podporu projektů s mikrobyty (všechny se nakonec rychle prodaly a trend se rozšířil do dalších drahých amerických měst), kapesní byty mezi dvaceti a třiceti metry čtverečními jsou dnes horkým tématem v Londýně i v některých německých městech. Dává to logiku – pozemky jsou vyčerpané a ceny nemovitostí tam v posledních letech rostly tempem, které nám už dnes v Praze není tak cizí.

Spojeni bytovou šňůrou


Dobrým řešením může být takový kapesní byt pro toho, kdo chce zjednodušeně řečeno pracovat a spát, případně pracovat, bavit se a spát, prostě mít kutloch s kavárnou za rohem. Těžko ale předpokládat, že při současných nárocích obyvatel metropole souznít s představou, že bude vychovávat v garsonce dvě děti, což je ale nutná podmínka pro to, abychom nevymírali. Mimochodem možná by nebylo od věci nechat zpracovat podrobnější studii, jak ceny nemovitostí a dostupnost bydlení ovlivňují demografický vývoj. Tak kupříkladu ve zmiňovaném Japonsku, kde už se prodá více plen pro seniory než pro děti, připadá na jednu ženu 1,4 dítěte a hlavním politickým tématem na ostrově je příkré stárnutí populace, o kterou se nebude mít kdo starat, pokud tedy nevymyslí nějakého robota. A kdyby se do toho výzkumníkům příliš nechtělo, možná by stačilo udělat experiment – k dítěti narozenému v průběhu roku 2020 voucher na 40procentní slevu na byt nebo rozumnou činži a ono by se vidělo…

Drahé bydlení bude mít patrně ještě jinou souvislost než odkládání početí prvního dítěte (a druhé se pak nestihne…), a to v opačném gardu. Nutí děti být „mamánky“ déle, než by bylo zdrávo. Vylétnutí z rodinného hnízda a osamostatnění se odkládá, vysmívat se ale přerostlým potomkům za přebývání v „mama“ hotelu by nebylo úplně fér. Mladí odcházejí v unii podle dat Eurostatu z domova v průměru až ve 26 letech (u nás o pár měsíců později) a důvodem je především to, že si nemohou dovolit vlastní bydlení.

Neporosteme…


Dá se předpokládat, že dalším důsledkem nedostupného bydlení bude snižování prostorového standardu. Ten lze prezentovat různými parametry – počtem osob na jeden obydlený byt, počtem osob na jednu obytnou místnost, počtem členů domácnosti. Analýza dostupnosti bydlení, kterou v dubnu projednala pražská rada, vychází ze známého údaje ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011, kdy v Praze vycházelo na jeden obydlený byt 2,15 obyvatele. Z hlediska změny a zvyšování životní úrovně je třeba mít informaci, jestli se tento parametr v čase mění. Například z pravidelného výběrového šetření životních podmínek prováděného ČSÚ - Příjmy a životní podmínky domácností mezinárodního standardu EU-SILC (Statistics on Income and Living Conditions) vyplývá z časové řady, že průměrná plocha v metrech na osobu se v Praze od roku 2012 do roku 2017 zvýšila z 32,15 metru čtverečního jen na 32,90 metru, což nelze považovat za signifikantní navýšení za pětileté období.

Lze však z těchto čísel jednoduše dovodit, že pokud bychom chtěli docílit navýšení této hodnoty o deset procent, tedy z 32,9 metrů čtverečních na 36,2 metrů při stejném počtu obyvatel Prahy, znamenalo by to získat zhruba 4 200 000 metrů čtverečních nové plochy bytů. „Pokud budeme modelově uvažovat průměrnost velikost 70 metrů čtverečních na jeden byt, znamenalo by toto navýšení přibližně 60 tisíc bytů, které by bylo třeba mít k dispozici jen pro zajištění této potřeby navýšení plochy na jednoho obyvatele,“ uvádí analýza. To je ale v Praze číslo značně iluzorní – pokud se bude v metropoli i nadále v průměru povolovat 3500 bytů ročně, dosáhnout na ten metr navíc by nám trvalo skoro dvě dekády.

Žádné komentáře:

Okomentovat